Pro množství respondentů byl celkem nepřekvapivě důležitý věhlas umělce, případně osobní znalost konkrétního díla. I když se v první desítce celkového součtu umístili dva málo známí malíři – Vojtěch Bartoněk a Stanislav Ježek – dominují zde etablovaní autoři ako František Muzika, Mikuláš Medek, a Josef Čapek. 

Návštěvníci se nezdráhali použít jako argument jejich proslulost. Například u Čapkova obrazu Muž v klobouku či u Medkova Pokusu o portrét J. H. / Jiřiny Haukové polovina respondentů výslovně uvedla, že dané dílo zvolila právě kvůli autorovi. 

Zásadní bylo také sepjetí malířů s Hradcem Králové či přímo s Galerií moderního umění. Například portrét Manželé Pospíšilovi od Bohumila Kubišty chtěli návštěvníci zařadit do stálé expozice, protože „je to Kubišta; vztah k HK?“, „autor je spjat s Hradcem, je pochován v Kuklenách“ apod. V případě Muzikova Keře II zase uváděli „jsem na něj zvyklý“, „obraz tu visíval, pak zmizel a mně moc chyběl“, či dokonce „ten už jsem viděla s paní učitelkou z výtvarky koncem 80tých let“.

Z dotazníků také vyplývá, že hlasující vnímali kategorie „Chci do expozice“ a „Chci domů“ značně odlišně. Například obraz Uhelný trh od Vojtěcha Bartoňka, který skončil v kategorii „Chci do expozice“ těsně druhý, by si vzalo domů jen velmi málo lidí. Na návštěvníky zapůsobil technickou zručností („mistrovsky zpracovaný“, „působí na mne jako živý“) a především silnou reportážní kvalitou: „připomíná staré časy“, „ukazuje život a dobu“.

Podobně u Pirnerova Mytologického námětu lidé oceňovali „epickou mytologickou atmosféru“ a dílo označili jako „působivé; mystické“. Tato výpravnost ale patrně neodpovídá kvalitám vyžadovaným pro domácí pohodu. Do svých příbytků totiž návštěvníci chtěli obrazy jako je Maminčina kytice od Václava Pavlíka, který „prosvětlí domov“, má „pestré, veselé barvy“ a obecně působí pozitivně, nebo Ježkovo dílo Ulice v Amsterodamu, jež popisují jako „uklidňující, příjemné“.

Své pokoje by si návštěvníci také zkrášlili krajinomalbami, například Horskou krajinou s jezerem od Františka Skály nebo plátnem Na Vítanci z palety Františka Kavána. Obě krajiny pro ně naplňují představu o uklidňující přírodě: „nádherně zachycená krajina“, „uklidňující; doma; příroda; jednoduchost“, „ukazuje dálky a nádhery přírody“ apod. Naopak skoro nikdo by si doma nepověsil vypodobnění cizích lidí, a tak se v první čtyřicítce kategorie „Chci domů“ nenachází ani jeden portrét.

Dotazníky zároveň obecněji vypovídají o způsobu, kterým současné publikum hodnotí umění. Návštěvníci se často vyjadřovali pomocí určitých výrazů, jež zřejmě chápou jako jakýsi slovník umělecké analýzy. Většinou jde o popis základních výtvarných prvků toho či onoho díla nebo o obecnou deklamaci typu „krása“, „zaujme“, „zajímavý“ či „originální“. O daném respondentovi mnoho neprozrazují. Zdá se, že množství návštěvníků neumí nebo nechce hovořit otevřeněji o svém zážitku z výtvarného díla a reflektovat své estetické preference bez terminologických berliček a floskulí.

Pozoruhodné je také referování o (bez)obsažnosti děl, přičemž termíny jako „význam“ a „abstrakce“ bývají používány volněji, než bychom možná čekali. Například o Sklenářových Čínských starožitnostech jeden respondent prohlašuje: „Na první pohled čistá abstrakce se z blízka mění na obraz s významem.“ Opěvovaný skrytý význam tedy v pojetí některých návštěvníků nutně nemusí znamenat autorovu utajenou intenci ani interpretační otevřenost daného díla, ale jednoduše něco, co není vidět na první pohled.

Co z toho plyne? Co tato anketa vypovídá o vkusu současného publika? Je podnětné podívat se na hlasování i z druhé strany. Co mají společného díla, která skončila na posledních příčkách? Spojují je vesměs tři aspekty: malý rozměr, horší pozice zavěšení a absence explicitní technické zručnosti. Svou roli asi hrála i přílišná blízkost vysoce hodnocených děl.

Malby na posledních příčkách tedy diváci nemusí vnímat jako ty nejhorší. Možná si jich prostě nevšimli. Anebo jim jen nevyšly žetony. Nízké hodnocení proto nemůžeme ztotožnit s nízkou kvalitou a tyto práce lze určitě smysluplně zařadit do stálé expozice. Záleží, jaký příběh českého výtvarného umění se rozhodneme vyprávět.

Shromážděné výsledky představují pro Galerii moderního umění v Hradci Králové cenný zdroj dat, který využijeme kdykoli budeme odhadovat atraktivnost připravovaných výstav. Je totiž potřeba ve snaze o srozumitelnost návštěvníky nepodceňovat. Jak ukazují příklady preferovaných obrazů, současný divák je schopen pozitivně vnímat méně přímočará díla nejen v galerii, ale i v soukromí svého domova.