Nahý chlapec

Exteriérový chlapecký akt Josefa Jakšího zaujme nevšedním námětem, na který je sice možné nahlížet v souvislosti s Karáskovými osobními preferencemi, zároveň je však v jistých ohledech pro tohoto dnes málo známého figuralistu charakteristický. Jakší, žák Jakuba Schikanedera a Františka Ženíška, zemřel předčasně v pouhých čtyřiatřiceti letech, a nestihl tak rozvinout své zjevné nadání. Pozornosti se mu dostalo především jen posmrtně na dvoudílné výstavě v Topičově salonu a o mnoho let později na několika regionálních výstavách v jižních Čechách, odkud pocházel. Svůj zájem, v jehož jádru spočívalo vždy lidské tělo, dělil mezi mytologické a biblické scény na jedné straně (Boj s kentaury, Stvoření člověka, Bivoj) a na výjevy z venkovského života líčící často těžkou manuální práci na straně druhé (Návrat z pouti, Nakládání pařezů, Sekáči). Také doboví recenzenti si všímají toho, že pokud Jakšího dílo něco charakterizuje, je to především řada rozporů. Můžeme se tak dočíst o „podivínství těch obrazů, jež mátlo na výstavách. Leží ve zvláštním spojování moderního se staromistrovským“. Podle téhož ohlasu „jako by chtěl malovat oltářní obrazy v chrámu Práce“.