Výtvarné dílo básníka a představitele dekadence z okruhu časopisu Moderní revue Karla Hlaváčka tvoří v Karáskově galerii jednu z nejucelenějších autorských kolekcí, která zahrnuje jeho školní práce, kresebné studie, grafiky, návrhy plakátů a ilustrace. Jejich vrcholem je bezesporu cyklus šesti kreseb na motivy básnické sbírky Arnošta Procházky Prostibolo duše. Myšlenku cyklu i jejího závěrečného listu Et tout est effrayant lorsqu´on y songe (A vše je strašlivé, když se na to pomyslí) naznačil Hlaváček v dopise svému příteli Stanisławu Przybyszewskému: „Vy jistě ihned postřehnete ten vnitřní, smutný duševní proces, který já ilustroval. Pocit něčeho brutálního, strašného a obludného – to jsem chtěl suggerovati – něčeho, co je nad námi, čemu se stále vymykáme a čemu jsme nuceni stále otročit. Ano, máte pravdu. Vidím všechno „effrayant“, vidím ve všem obludu.“ Motiv přízračné démonické tváře, jejíž otevřená ústa svojí stylizací záměrně evokují ženské genitálie, použil Hlaváček i pro jiný list cyklu, Vyhnance. Obě kresby vyjadřují totéž, psance vyhnaného ze sexuálního ráje náhle si uvědomivšího nezvratnost svého stavu: „Je ticho již, ticho… A nyní hraje se jen ve mně tiché, sexuellné impromtu. Zní tu přidušeně, temně… […] Sexuellná realita zklamala. Duše s čistotou panenství biblické nevěsty při tom zprostituovala. Vše čisté třísněno, vše posvátné upliváno. A to všecko za několik jen okamžiků pochybné rozkoše. Dostavuje se kalná a hořká příchuť poznání, a zbyl teď po všem jen těžký, dusivý smutek, malomocné zoufalství, skleslost a zlomenost s tichým voláním po kalichu bolehlavu…“