Pět typů paruk

Sarkastickým grafickým znázorněním pěti paruk William Hogarth paroduje společenské dění v Anglii v druhé polovině 18. století. Zejména reaguje na dlouho zamýšlenou publikaci Jamese Stuarta a Nicolase Revetta Athénské antické památky, která měla vyjít již po roce 1748. První díl však vychází až rok po uveřejnění této grafiky a další dva díly byly vydány v odstupu téměř třiceti let od původního plánu. V popisku Hoghart přirovnává Stuartův ctižádostivý projekt k Lagadské akademii ze Swiftových Gulliverových cest, která též nenesla žádoucí výsledky. Zároveň se Hogarth vysmívá mechanickým kánonům krásy, odvozeným ze slepého přeměřování antických památek. Šestice řad vymezuje společenské postavení, které umělec ironicky přirovnává k pěti antickým architektonickým slohům definovaným Palladiem. První skupina náleží biskupům, následuje aristokracie, panovník, čtvrtá patří kompozitnímu slohu, elegánům a poslední ženám. Do obrazu jsou zasazeny i konkrétní tváře. V horní části zobrazuje dva biskupy Williama Warburtona a Samuela Squira. V druhé řadě po levé straně nalezneme podobiznu lorda Malcomba a na pravé straně je vypodobněna paruka londýnského starosty Samuela Fludyera. William Hogarth se tak explicitně vysmívá rostoucí formalizaci paruk, které se stávají vyprázdněnými symboly.