Dílo Františka Koblihy (1877–1962), představitele druhé symbolistní generace, patří v Karáskově galerii k nejobsáhlejším autorským konvolutům. Po nesmělých tvůrčích začátcích na sebe Kobliha upozornil při první výstavě uměleckého sdružení SURSUM v roce 1910, kde představil 19 dřevorytů na motivy básnické sbírky Karla Hlaváčka Pozdě k ránu. Nečekaně kladné přijetí jeho celého cyklu mu otevřelo cestu ke spolupráci s časopisem Moderní revue, s nímž intenzivně spolupracoval až do jeho zániku v roce 1925. V Moderní revue se záhy etabloval jako pokračovatel grafického díla předčasně zesnulého Karla Hlaváčka. Koblihův cyklus Pozdě k ránu se nepokouší být pouhou ilustrací Hlaváčkovy poezie. Spíše předkládá divákovi vlastní výtvarně vyjádřený dojem, náladu, kterou v něm poezie vyvolala. Je proto samostatnou a soběstačnou výtvarnou parafrází celkové atmosféry básní, či jen jednoho vybraného básníkova verše. Stejně jako Hlaváček dociluje častým opakováním slov monotematického ladění svých básní, využívá Kobliha jemné horizontální šrafování pro docílení harmonické rytmizace plochy. Na grafickém listu Upír inspirovaném stejnojmennou Hlaváčkovou básní ze sbírky Pozdě k ránu kontrastuje lyricky klidná, svým vnitřním laděním však temně znepokojivá, snová krajina se vznášejícím se upířím monstrem, které svými netopýřími křídly zahaluje temnotou hvězdnaté nebe:
„Bylo to v jakési temné krajině
se zlatou skvrnou luny kdes nahoře za mraky,
v krajině neznámé, bázlivé, rozplizlé, bez stínu, bez světla,
kterou jsem nikdy doposud nešel,
když jsem ho shléď…
[…]
Nesl se tiše v páru svých upířích křídel,
kovově černých a sametných, napnutých v obrovském rámu,
jež stínily celou oblohu
a pod jejichž rozmachy prýskaly hvězdy
bez vzruchu jak žhavý roj divokých, kovových včel,
z osykového pralesa vichřicí vyplašených…“