Roku 1895 vyšel v časopise Rozhledy Manifest české moderny, který stvrdil definitivní rozchod nastupující výtvarné a literární generace s doznívajícím realismem a tvůrčími východisky předcházející generace Národního divadla. Místo dokonalého zachycování viděného světa mělo být nově předmětem uměleckého vyjádření vnitřní, subjektivní vidění. Pro mladého krajináře, studenta pražské Akademie výtvarných umění Františka Kavána, to znamenalo šok. Když svému učiteli na Akademii Juliu Mařákovi ukázal obrazy malované už v tomto novém duchu, setkal se s odmítnutím. Kaván proto zanechal studií a přimkl se k dekadentní a symbolistické skupině kolem časopisu Moderní revue. Tehdy také nastává vrcholné období Kavánovy tvorby charakteristické malířovou snahou o psychologickou interpretaci krajiny. Jeho v jádru lyrické výtvarné založení a láska k poezii, kterou sám skládal, daly vzniknout i meditativní kresbě Stezka altruismu. Zcela v duchu myšlenek Moderní revue představuje Kavánův obraz vizualizovanou báseň, obraz viděné krajiny a její subjektivní prožitek přetavený do slov a ta zpět do obrazu:
„Byla to úzká stezička žitem,
a mně se po ní nechtělo dál,
pole se zaskvělo podivným svitem,
do cesty klasy visely,
ublížit jim jsem se bál.
Podivno, podivno! Jak by Kristus
nedávno po ní byl kráčel,
pohladil rukama po stranách klasy;
maně mně pohled zabloudil,
zdali je stopami krve smáčel.“
